Hrst drobných může být jistota... Na návštěvě v Keni
Poslední keňské šilinky již tradičně utrácím v Nairobi několik hodin před odletem na
místním tržišti poblíž hotelu Holiday Inn.
Již v okamžiku nákupu vím, že mám u sebe
poslední peníze (dolarové bankovky jsou v jiné peněžence a jsou určeny na cestu na
letiště a pobyt v tranzitu), kufr je již plný místních nezbytností jako je glazovaná
keramika, knihy, košíky, skvělá keňská káva a čaj, a tak ten nákup je v podstatě jen
rituální. Svírám v ruce hrst drobných a jsem si jistá, že za ně koupím něco úžasného.
Tentokrát to však bylo složitější, drobných mincí je v Keni koncem roku 2012 nedostatek.
Pr vní vlastní mince v ydala Keňská republika v roce 1966 a byly v hodnotách 5, 10, 25 a 50 centů, další hodnoty pak byly 1 a 2 keňské šilinky. V roce 1973 a 1985 k této základní řadě přibyly dvě ražby mince v hodnotě 5 šilinků, v roce 1994 přibyla oblíbená 10šilinková mince a v roce 1998 se konečně objevila mince v hodnotě 20 šilinků.
Bez ohledu na rok ražby se dají všechny keňské mince poměrně dobře datovat i při zběžném pohledu, identif ikačním klíčem je portrét keňských prezidentů. Mezi lety 1967 až 1978 je zdobil por trét prvního prezidenta Keňské republiky Jomo Kenyatty. Na ražbě v letech 1980 se objevila ražba s por trétem Daniela arapa Moie a z různých důvodů se mince s jeho portrétem razily až do roku 2005, kdy se keňská národní banka vrátila k původnímu portrétu Kenyatty na nově ražených mincích v hodnotách 50 centů, 1, 5, 10 a 20 šilinků. Star ý typ 25
šilinku již nebyl ražen.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2013
JAK SE DĚLÁ MINCOVNA (23) Ražba medailí ke vstupu ČR do NATO a EU
Historická spojení mincoven a panovnických rodů není náhoda.
Vladař bez ražeb peněz nemůže spravovat svoji zemi bez úředníků, natož pak bez vojska. Takové vládnutí něco stojí, a tak není divu, že historie vladařů a ražby peněz spolu úzce souvisejí. Přestože jablonecká mincovna není státní institucí o dění kolem se musí intenzívně starat, neboť kde hledat náměty pro svoji emisní činnost než v nových politických událostech, které uspořádání společnosti v porevolučních dobách, na přelomu 20. a 21. století, přineslo.
Kolo dějin se nápadně otočilo. Orientace na východ ztratila své hybné síly. Instituce a organizace, kterými se sovětský blok řídil rychle zanikly. Nově vzniklá Česká republika po 1. lednu 1993 nemohla zůstat někde uprostřed dvou bývalých světových bloků. Noví političtí vůdcové si byli vědomi, že na západ od našich hranic existují funkční demokracie, které spolupracují v novém ekonomicko-politickém smluvním celku, pod názvem „Evropská unie“. Prozíravý politik, předseda vlády Václav Klaus, dne 17. ledna 1996 podepsal žádost o přípravě vstupu ČR do EU. Bouřlivé události v bývalé Jugoslávii si žádaly rychlé řešení. Vždyť se v Evropě znovu válčilo. V krizi zmítané Rusko po rozpadu Sovětského svazu nebylo schopno zasáhnout. Severoatlantická aliance urychleně hledala spojence pro řešení krvavého konfliktu, o kterém nikdo netušil, jak skončí a kam se může dál rozšířit. Zájem o vstup do této aliance byl pro nově vzniklé demokracie v Polsku, Maďarsku a České republice nutností. Tyto tři země, dne 12. března 1999, podpisy svých ministrů zahraničních věcí v americkém Independente, se staly novými členy vojenského paktu NATO.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU