Jak se dělá mincovna (18)
Ražba medaile se sportovní tematikou
Většina lidí si pod pojmem medaile představuje kousek barevného kovu, kulatého tvaru, zavěšeného na stuze, kterou úspěšnému sportovci, na stupních vítězů, předává zasloužilý funkcionář. Celkem jednoduchá představa.
Taková medaile, než si ji šťastný sportovec se slzou v očích urovná na své hrudi, chystá se s dojetím vyslechnout státní hymnu a upřeně sleduje, jak na stožár stoupá vlajka země, kterou hrdě reprezentuje, má na svém počátku hodně složitý vznik. Mezinárodní sportovní akce, které spadají do kompetence nejvyšších svazových orgánů, mají pro tvorbu sportovních medailí přísná pravidla. Ty nerady připouštějí, že by je razil někdo jiný, než určí tvrdá sportovní lobby. V roce 2004, kdy se v Praze konalo mistrovství světa v ledním hokeji, jsem měl možnost se s těmito mezinárodními praktikami seznámit. Mincovna již několik let razila pro Český hokejový svaz sportovní medaile a pánové ze svazu se stali našimi váženými obchodními partnery. Každoročně jsme pro ně dodávali sady medailí pro vítěze všech ligových kategorií, počínaje extraligou mužů až po dorostence. Nebylo proto divu, že jsem generálního sekretáře svazu Ing. Jindřich Micku již v roce 2003 požádal o spolupráci ve vazbě na chystaný světový šampionát. Bylo mi vysvětleno, že se jedná o velice komplikovanou záležitost, kterou pevně v rukou třímá Světová hokejová federace – IIHF (International ice hockey federation) se sídlem v Ženevě, a ta má svého dvorního dodavatele medailí. Kompetence Českého svazu ledního hokeje (ČSLH) jsou v této věci prakticky nulové. Pokud chce mincovna tyto medaile vyrábět, musí své zástupce vyslat do Ženevy. Tam má ale jen malou naději na úspěch.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2015.
NÁRODNÍ BANKA ČESKOSLOVENSKÁ 90. výročí vzniku
Vyhlášením nezávislosti přestala Rakousko-Uherská banka (RUB) vykonávat funkci emisního úřadu na odtrženém území Slovenska a Českých zemí.
Plynulost peněžního oběhu v prvních letech zajišťoval Bankovní úřad ministerstva financí (BÚMF), který byl následně roku 1926 nahrazen nově vzniklou Národní bankou Československou, jejíž devadesáté výročí vzniku si letos připomínáme.
Rakousko-Uhersko se koncem, války stále více potýkalo nejen s narůstajícím množstvím nekrytého oběživa, ale i vysokým zadlužením. Pro krytí vládních výdajů byl stát nucen stáhnout z RUB nejen většinu zlatých zásob, ale díky válečným půjčkám vzrostl i dluh vlády u domácích a zahraničních věřitelů. Celkem došlo k emisi 21 válečných půjček, z nichž 8 bylo rakouských a 13 uherských o celkové hodnotě 54 mld. K. Určitý problém představoval mimo jiné i dluh na devizovém trhu vůči zahraničním věřitelům, které rovněž po zániku Rakousko-Uherska přešly na nástupnické státy. Uvolněná měnová politika měla dále za následek, že zatímco v červenci 1914 představoval zlatý poklad1 Rakousko-Uherské banky 1,589 mld. K a množství papírových peněz v oběhu 2,129 mld. K, tak koncem války se zlatý poklad snížil na pouhých 342 mil. K, zatímco množství bankovek vzrostlo až na 30,68 mld. K. Zlaté krytí tak během pouhých čtyř let pokleslo z původních 74 % na 1,11 %.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2016.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
